KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jde vůbec v dnešní době napsat něco neotřelého o EVERGREY? Vždyť tito švédští melodici se už nějaký ten pátek vyhřívají na power/prog metalovém nebi a na zdejším portálu se dávno těší velké oblibě.
Právě letos je tomu 10 let, kdy se vytáhli svým přelomovým opusem „In Search Of Truth“, jenž nechal vyniknout temné a bolestné atmosféře, stejně jako skvělým melodiím linoucích se z tohoto tmavě fialového díla. Snad nebude nikdo namítat, když speciálně vyzdvihnu hlas Toma Englunda, kterým musel uhranout každého naslouchajícího smrtelníka. Na svých dalších dvou deskách EVERGREY svou pozici potvrdili bez poklesu kvality. Když se pak v roce 2005 vydali mírně jinou cestou, směrem k větší hitovosti a přímočarosti, nebylo co namítat. Další album totožné struktury by totiž znamenalo umělecké vymření kapely. Prognózy z recyklace toho samého se tedy potvrdily až na minulé placce „Torn“, která už pouze přežvykovala dávno známé a kdysi silné motivy. Stagnace a neschopnost jakéhokoliv vývoje znamenala velké zklamání, které nepominulo ani 3 roky po vydání.
Má vůbec „Glorious Collision“ šanci zaujat, pokud pojede v kolejích vytyčenými samotnými EVERGREY? Jak by měla vypadat nová řadovka, aby se vyrovnala nepřekonatelné trojici z let 2001 – 2004? Neměli by Englundovci zkusit radikální změnu svého výraziva? Podobné otázky mě napadaly po celou dobu přípravy nové, v pořadí již sedmé řadovky.
Naděje stoupala při šokujícím odchodu většiny členů. Zbyl pouze Tom Englund a jeho klávesový parťák Rikard Zander, jenž to v kapele táhne už od skvělé desky „Recreation Day“. Ten na novince odvedl skvělou práci a do svého rejstříku jako jediný dokázal vtěsnat i pár dosud neslyšených prvků. Jeho moderní zvuk kláves je zde vskutku lahůdkový, příznivci klasického piana však zoufat nemusí. Na své si přijdou v závěrečné „... AndThe Distance“. Noví členové zapadli do továrny šedi bez jakéhokoliv problému. Personální změny se materiálu nijak zásadně nedotkly a EVERGREY si to stále hrnou svým temně-melodickým power/progrem, stavícím na výrazné atmosféře a teskném hlasu hlavní persony – Toma Englunda. Ten pěje bez jediného škobrtnutí a emocemi fluše na všechny strany, ostatně jako vždy.
A tady se dostáváme k hlavnímu problému novinky. Obsah je sice plný klávesových vychytávek, ostrých riffů, pěkných harmonií, naléhavých momentů, bezchybného sborového i sólového zpěvu, jenže posluchače seznámeného s předchozí tvorbou kapely jednoduše nemá čím překvapit. I přes preciznost jde vycítit i rutina a šablonovitost písní. Zde i ty nejpěknější momenty zdaleka nemají sílu těch nejzářivějších diamantů z první poloviny minulé dekády. Přesto jmenujme alespoň některé položky, ve kterých to EVERGREY sluší nejvíce: „Wrong“ – líbivá singlovka, která by se neztratila ani na „Recreation Day“, poklidně se rozjíždějící „The Phantom Letters“ a konečně „I´m Drowning Alone“, kde si Tom přizval na pomoc svou choť Carin. Aby toho „rodinování“ nebylo málo, tatíček zapojil i svou dcerku Salinu. Výsledek je působivý. Zbylých 10 položek splňuje parametry, které jsem popsal výše. Neznat tak podrobně diskografii kapely, nadšeně bych tleskal a pod verdiktem by se honosilo příznivější čísílko.
Novinka i přes všechny výtky zůstává albem lepším než je předchozí „Torn“ a své fandy si určitě najde. Minimálně díky svému zvuku, jenž není tak sterilně dokonalý, jako byl na předchozí placce. Hodinovou procházku věčnou šedí činí tak zajímavější.
Možná by kapele prospěl delší odpočinek. EVERGREY už dlouho kouří doutníky ve čtvercové místnosti bez oken a dveří. Najdou konečně tajnou chodbu, nebo se udusí svým vlastním kouřem?
EVERGREY mají za ta léta stále stejný výraz, efekt se však přibývajícím počtem desek vytrácí.
6 / 10
Tom Englund
- kytara, vokály
Marcus Jidell
- kytara
Rikard Zander
- klávesy
Johan Niemann
- basa
Hannes Van Dahl
- bicí
1. Leave It Behind Us
2. You
3. Wrong
4. Frozen
5. Restoring The Loss
6. To Fit The Mold
7. Out Of Reach
8. The Phantom Letters
9. The Disease
10. It Comes From Within
11. Free
12. I'm Drowning Alone
13. ... And The Distance
Theories Of Emptiness (2024)
A Heartless Portrait (The Orphean Testament) (2022)
Escape Of The Phoenix (2021)
The Atlantic (2019)
The Storm Within (2016)
Hymns For The Broken (2014)
Glorious Collision (2011)
Torn (2008)
Monday Morning Apocalypse (2006)
A Night To Remember (live) + DVD (2005)
The Inner Circle (2004)
Recreation Day (2003)
In Search Of Truth (2001)
Solitude, Dominance, Tragedy (1999)
The Dark Discovery (1998)
Tak nutno souhlasit, že snad jen klávesy občas vyčarují neslyšený rejstřík, ovšem jinak dosti vyklidily pozice a nejčastěji jen plochují a plochují. Jinak je vše při starém a "Glorious Collision" přináší další převařování již mnohokrát slyšeného se zvukem, který mně osobně příliš nesedí. Nechci tvrdit, že je snad hůře, než posledně, to rozhodně ne, je prostě pořád stejně, ale přávě díky tomu má výsledek zase o stupeň fádnější chuť.
Evergrey jsou čím dál horší. Možná by to měli včas rozpustit úplně, dokud to jméno má v metalové historii nějakou váhu...
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.